[BACK]

Kdo je to Matfyzák

Část 1.

 

Úvod do Matfyzáka:

Předtím, než se člověk stane matfyzákem, má dlouhé prázdniny.
Začátkem června složí maturitu, v půlce června přijímačky a pak
už jen skládá ruce, nejčastěji do klína, když tam si nedosáhne,
tak alespoň za záda. A tápe. Neví totiž, jestli už se matfyzákem
stal, nebo to teprve přijde. "Tatínku", ptá se maminky, "Kdy už
budu matfyzák?" Nepozoruje na sobě žádné změny: co bylo
předevčírem, si nepamatoval nikdy předtím, zrovnatak zapomínal, 
kam a proč jde, kde byl. Netuší totiž, že se už matfyzákem 
narodil. Ale prázdniny nemíval dlouhé vždycky. To bylo ještě v
dávných, předávných dobách, kdy na stromech rostlo totalitní
listí (na jehličnanech byste ještě našli totalitní jehlice,
poznají se podle toho, že jsou tmavější a uhýbají doleva),
řekami proudila totalitní voda, kde vodíky ve vazbě s kyslíkem
sice svíraly správný úhel 120o, ale oba byly více vlevo. A
povinně se chodilo vlevo, chci říct jezdilo na chmel, kde se
konalo první vzájemné seznámení matfyzáků a kde si všichni
zúčastnění uvědomili, že se opravdu sešli a že tak budou na
svém místě. Je jasné, že se nedůsledným výběrovým řízením do
jejich řad občas dostanou i simulanti, kteří matfyzáctví pouze
předstírají, ale na ně spolehlivě platí první semestr a
patřičná zkouška podle oboru. Někteří už odcházejí v průběhu 
prvních měsíců se zklamáním, že naopak oni naletěli a tento
fakt dokumentují inzeráty na nástěnkách, které z řady 
uniformních koupí a prodejů skript analýzy, agebry, svatého 
písma a biblických slovníků (někteří jsou totiž nejen 
matfyzáci, ale i věřící) hlásají: Prodám všechno, značka končím.
 Ale zpět k chmelu. U matfyzáků byvá problematický počet
potřebných studentů, neboť je známa jejich vrozená nešikovnost
a tím i vysoký úbytek pracovníků. V průměru to bývá 20 a v
úrodných letech až 30 procent. Nejběžnější zranění: Pojď, dáme
páku - komplikovaná zlomenina předloktí; pravidelná koupel -
otřes mozku, zlomeniny nosu; stříhání nehtů: hluboké střižné
rány; fotbal - prokopnuté břicho; softbal: tento sport byl
matfyzákům zakázán; volejbal: zlomeniny prstů a četná poranění
v obličeji od různých srážek, celkové zohavení od průjezdu
česačkou, častokrát doplňované ještě absolvováním sušičky.
Nejsou však ojedinělé případy i hromadných zranění, zvláště
když jsou studenti nuceni si na pokojích sami topit. Minulý 
rok tuto škálu bohužel doplnila ještě událost, která se doposud
matfyzáckým zájezdům vyhýbala. A to znásilnění. Kolega Václav
Černý se nedokázal ubránit dvěma podnapilým vojákům základní 
služby. Další zastávkou je tzv. přípravné soustředění na Albeři,
 kde se tělesná zdatnost testuje u zbylých studentů, ale hlavně
se zde koná duševní příprava. K té patří i test IQ. Protože
matfyzáci dosahují vysokých čísel a normální testy dokáží měřit
jen do 140, musí být doplňovány ještě doplňujícími testy.
Kolega Velešík protočil i ty, takže jeho skutečné IQ se dosud
nepodařilo zjistit. První, s kým jsme se ve škole seznámili,
byla vedoucí pracovnice studijního oddělení. Asi už předem
věděla, s kým má tu čest, protože všechny formuláře a papíry
nám dopodrobna popsala, ukázala, které dva rohy mají být dole a
které nahoře, a prosila nás, abychom se přemohli a všichni
psali zleva doprava, že formuláře pro jiné směry bohužel nemá k
dispozici. Vyplňování indexu bylo zvláštní kapitolou. Zde se
opravdu vyřádila, ale asi postupovala příliš rychle, neboť i já
jsem zaváhal a na místo označené jako úřední podpis jsem se
podepsal. Jí to ani nevyvedlo z míry, jen polohlasem pronesla: 
"Ale tam se měl podepsat děkan!" A taky se tam vešel. První, co
se matfyzák naučí, je cestovat. Matematicko-fyzikální fakulta
totiž sídlí na čtyřech různých místech Prahy. Tato místa jsou
od sebe značně vzdálena, přesuny jsou dlouhodobé a komplikované
mnoha přestupy. Kromě toho na matfyzáka mnohde číhá nebezpečí.
Každý den ráno matfyzáci opouštějí kolej a rozjíždějí se na
různé strany. Do prodejny šachové literatury, do prodejny 
šachových figurek, do prodejny šachovnic a do jiných prodejen 
určených pro matfyzáky. Občas někdo jede i do školy. 1. etapa -
nastoupit do správného dopravního prostředku, neboli neříkej 
hop, dokud nepřeskočíš. Autobusy a tramvaje v okolí koleje
bývají plné matfyzáků, kteří náhle probuzeni z rozjímání se 
nestačí divit svým očím (stále si je třou límcem u košile, 
protože kapesník mají kolem krku - do šály se totiž ráno omylem 
vysmrkali), neboť tato tramvaj ještě včera jezdila úplně jinudy
a... byla to opravdu tato tramvaj? Ale spousta jich vůbec 
neodjede, mnozí omylem nastoupí třeba do telefonní budky a ještě
 křičí do sluchátka: "Prosím vás, postupte si!", nebo se jim
stávají osudné různé předměty, jako sloup, schody, jedoucí, ba
i stojící auto nebo jiný matfyzák. 2. etapa - včas vystoupit, 
neboli křičet hop se vůbec nevyplácí. Na nástěnce děkanátu visí
seznam posluchačů, kteří nezvládli tuto etapu a dosud nenašli 
cestu zpátky. Jednou začas přiváží hlídky policie skupiny 
sešlých studentů z Hloubětína, Nuslí a Zbraslavi, kde se
ztratili při hledání koleje. Často se totiž stává, že uspáni
přednáškou nastoupí do tramvaje jedoucí opačným směrem a ještě
podle zvyku jedou dvě stanice autobusem s číslem podobným
112ce. Naše fakulta vznikla relativně nedávno. Bylo to v roce
52, kdy tehdejší profesor matematiky na Přírodovědecké fakultě
UK Vojtěch Jarník matematickou indukcí dokázal vznik Lenina z
opice, pročež byl ideologickou komisí vyloučen z fakulty.
Vylezl po schodech z Albertova na Karlov a zde založil
Matematicko-fyzikální fakultu a zvolil se děkanem. Její budovy
od té doby značně zestárly. Ale na druhé straně mají
historickou cenu. A to je dost málo, co nám kromě špatné
akustiky a trvalého kamenného klimatu můžou poskytnout.
Představte si letní den, vysoké denní i noční teploty,
obyvatelé Prahy lehce oblečeni, jen matfyzáci s sebou na Malou
Stranu vezou objemná zavazadla vyplněná teplými oděvy, aby
mohli, jen co za nimi zaklapnou dveře budovy, na sebe navléci 
několik vrstev svršků, kvůli prochladnutí od nohou, kolen, no a
dalších neméně významných orgánů matfyzáka.


Co je to matfyzák:

Matfyzák se na první pohled neliší od ostatních lidí. Má
hlavu normální velikosti - jednu, dvě podobné oči, něco kolem
dvaatřiceti zubů, dohromady 20 prstů celkem rovnoměrně
rozmístěných po těle, myje si nohy a pravidelně chodí na
stolici. Ale už při bližším zkoumání můžete přijít na různé
odlišnosti. Nejenomže je stále zahloubán do nějakého problému,
ale on o ničem jiném nemluví. Občas to dojde tak daleko, že
dotyčný klepe na dveře, když vychází na chodbu, nebo po mytí
rukou, když zavírá teplou vodu, se polohlasem rozloučí. Nikde
nemá stání, stále někam pospíchá - v tom se ještě tolik neliší,
ale on tam většinou nedojde, a když si náhodou vzpomene, kam
šel, přijde pozdě, ale ani se nesvléká, protože během hodiny
zase odchází. Tak se pozná správná matfyzácká přednáška. Každou
 chvíli někdo vstoupí, sedne si do prázdné lavice, během pěti
minut se lavice zaplní, ale dveře ani nestačí zaklapnout, 
protože si je příchozí podávají s odcházejícími, a tak se
prázdné lavice chaoticky stěhují po učebně. Někdy se i jedna 
dostane do cyklu vícekrát. Přednášející si této migrace
nevšímají a snaží se mluvit hlasitě, aby přehlušili monotónní
koncert Brana: "Vrz, buch, vrz, buch..." Někdy se otevřou dveře
a vběhne někdo ze zaměstnanců. Přednášející upustí křídu, "Hned
jsem zpátky!", křičí už na odchodu a s rukama na prsou vyběhne
ven. Jaké je pak jeho překvapení, když po pěti minutách kouká
na úplně jiné tváře. Zmaten se zadívá na tabuli, kde v
nejsvrchnější vrstvě je nedokončená věta nesoucí jasně jeho
rukopis. Už s klidem sebere křídu, dopisuje větu a nahlas, aby
mu bylo rozumět i přes zvukovou kulisu ode dveří, zopakuje, co
zatím neřekl. Někdy je klidný chod přednášky narušen ještě před
vrznutím kliky, hlasitým heknutím a dutými údery ve stejném
počtu a pořadí, jako je schodů ke dveřím. Pravidelně, asi s
desetinným zpožděním, se ozve stejná posloupnost zvuků, ale v
jiném odstínu; matfyzáky lze totiž rozdělit na 2 základní
skupiny: skupinu s diplomatickým kufříkem a skupinu s tzv.
jednoduchým vybavením: kapesník, plnící pero, tramvajenka,
zmizík a dvojlist linkovaného papíru zasunutého do děrného
štítku, který je slepen do ruličky; studenti alternující v
první lavici za přednášek doktora Kryla nosí ještě centrofix
fialové barvy, aby si Kryl měl čím opravovat chyby v
přednáškách promítaných z meotaru. Druhá skupina je mobilnější,
v průměru stihne více přednášek v témže čase, občas i jednu
vícekrát, to když dotyčný zapomene, že zde už byl. Jedinou
výjimkou jsou přednášky docenta Pultra, který dopravní ruch
rázně zatrhl. Nové příchozí vpouští najednou čtvrt hodiny po
začátku a zmešká-li někdo i tuto možnost, nemá už prakticky
šanci. Ale po dvou týdnech matematické mozky zvládly i tuto
překážku. Všichni přijdou na její začátek a pak v pečlivě 
nacvičeném pořadí odcházejí. Tady je Pultr bezmocný. Docela
zajímavý byl jeho konflikt s prváky, když suploval diskrétní 
matematiku. Suchým hadrem rozmazal po tabuli předchozí
přednášku a chtěl začít, ale otevřely se dveře a vešel 
opozdilec, za kterým se v zákrytu krčila celá fronta mých
kolegů, kteří velmi dobře věděli, co asi bude následovat. Ne
však zpozdilý prvák. Drze kráčel ode dveří po schodech vzhůru a
směle hleděl Pultrovi do levého oka. Snažil se obsloužit i
pravé, ale nebylo to v jeho silách. "Nevím, jak doktor Kučera,
ale já mám určitou zásadu", překvapil ho Pultr, "počkejte
venku!" Prvák zavřel pusu, položil obě nohy na zem a zatlačil
zástup zpět za dveře. Soused nechápavě mrkal v tříčtvrtečním 
taktu a ťukal si na čelo. Po chvíli mu došlo, že zapomněl 
položit pero a chytil se za hlavu, takže si inkoust ještě
rozmazal po celém obličeji. Ale to nebylo všechno, tím to
teprve začalo. Prvních deset minut se Pultr držel na uzdě.
Hlasivky si teprve rozcvičoval. Formuloval větu, že každá hra s
plnou informací (to znamená, že soupeři před sebou nemohou nic
skrývat) má neprohrávající strategii a snažil se nám to
dokumentovat na jednoduchém příkladu, na hře, která se jmenuje
Nim - dva soupeři střídavě umazávají ze sloupečků čárky.
Abychom měli úplný obraz o průběhu hry, Pultr počárkoval celou
tabuli a ještě zeď vedle a pak už jen plánovitě umazával a oba
hráče dokonale simuloval. Chvíli se tvářil jako jeden hráč a
chvíli jako druhý a pro krátkozraké toto rozlišení doplňoval
ještě hlasovou modulací. To zatím nechávalo prváky klidné.
Někteří se nevázaně bavili, a jen malo studentů ho opravdu
sledovalo. Pultr se však mezitím dostal do finiše: "A co když
smažu celé todleto?", řekl hráč jedna, vzal hadr a hodnou
chvíli dováděl po tabuli. To byla chvíle napětí, kdy se zdálo,
že přeci jenom vyhraje. Ale hráč dvě už znal odpověď, která
měla rázem ujasnit výsledek: "Ha háá!", náhle zaječel Pultr,
"To nám nevadí, my smažeme todle!" Posluchárnou otřáslo
leknutí. Trojice ze zadní lavice chvatně otevřela okno a ještě
ho za sebou zavřela. Soused jen hlasitě polkl a zneklidněn se
zadíval na prázdné ruce, kterými si doteď přidržoval pero u
pusy. Pavel Käss se probudil, zamumlal: "Já nespím!", zvedl
propisku a znovu opsal celou tabuli. I se siluetou Pultra,
který mu část tabule zakrýval. Frolík sedící přede mnou do toho
hlasitě funěl a koulel hlavou na všechny strany. Pak se s
beznadějí v očích otočil dozadu. Měl zastrčený prst v nose; až 
po zápěstí, protože mu druhou dírkou zase koukal ven. Mezitím
se ze všech stran ozývalo nesnesitelné hýkání, jak se ostatní
prváci snažili napodobit Pultrův přechod do fistule a zpátky.
Toto se stalo osudné třeba Davidu Vlkovi, který už bohužel
jinak nepromluví. A do toho vstoupil zástup opozdilců. Pultr se
na ně zle díval: pravým obočím se mračil a levé výhružně 
pozvedával. Později ještě přidal koulení očima - každým jiným 
směrem, ale nikoho tím nezastrašil, protože kdo vydržel pohled 
na Rence, ten už se něčeho hned tak nelekne. Ke konci hodiny už
Pultr slábnul, přestal být agresivní k příchozím a posléze si
jich přestal všímat vůbec. Pět minut před koncem však rozrazil
dveře dlouhovlasý prvák. Pultr přerušil již beztak zmatený 
výklad, zastoupil mu cestu a na vše se důkladně vyptal: "Co tu
chcete?" "Já jsem přišel na diskrétku, jsem tu snad špatně?",
snažil se přes zábradlí nahlédnout do učebny. "Ale ta za pět
minut skončí!", nedal se Pultr. "To nevadí, i to stačí!" "A
nechtěl byste raději počkat venku?", loudil Pultr. "Kdepak,
tady zůstanu!", zklamal ho prvák, kolébavým krokem se odpotácel
do poslední lavice a vytáhl noviny.

[ Next | BACK ]