Bydlíš na koleji? Pánbůh s tebou!

Každý z nás má své stálé či přechodné bydliště, kde na něj čeká
postel, v bohatších rodinách i peřina s polštářem. Například
kolega Kubát, aby netrpěl depresemi, že je z chudé jihomoravské
vísky, si každoročně přináší s sebou na kolej svou vlastní
duchnu, aby se pak mohl před ostatními vytahovat, že on má
peřiny dvě, a každý večer si hází kovovou desetikorunou, pod
kterou si schová pravou nohu a pod kterou levou, na rozdíl od
těch, co o svou jedinou přikrývku přišli někde v průběhu stávky
 a na noc se teď přikrývají deseti otevřenými sešity z analýzy. 
Budově koleje už dávno prošla garanční lhůta, a tak se podle 
toho chová. Některá okna nejdou zavřít, jiná i po zavření
zůstávají stále otevřená. Zbylá okna jsou uměle udržována v
zavřeném stavu dlouhými hřeby. Ústřední topení je na tom
obdobně. Aby nezarezly roury, je teplo dodáváno trvale, takže
pokoje se značně liší průměrnou teplotou podle počtu
nezavřených oken a polohy uraženého kohoutu. Ale jinak ostatní
zařízení je zcela uzpůsobeno matfyzákům. Dveře jsou označeny
štítky "TAM" a "SEM", aby byl minimalizován počet neúspěšných
pokusů při jejich používání. Hlavním dveřím dominuje nápis:
"Nenechal jsi klíč v zámku?" a jednoduchý nákres s vysvětlením,
 co je to zámek. Na záchodě najdete poučení: "Pokud tu nejsi
omylem, nezapomeň spláchnout!" a ledničku zdobí: "Vstupujte
jednotlivě." Kromě matfyzáků žijí na koleji i jiná zvířátka.
Sice nejsou pěstována plánovitě jako třeba na koleji
přírodovědců, zato je s nimi větší sranda. K životu na koleji
patří pravidelné hony. Podnikaví studenti prodávají i lovecké
soupravy: 2 pastičky na myši, 15 molových kuliček, prášek na
mravence, láhev na šváby, kapesní lupu, píšťalku na svolávání 
poplachu a pět centimetrů krejčovského metru na měření úlovků.
Hromadné akce probíhají pod vedením zkušených lovců, kteří jsou
obeznámeni se zvyky lovné zvěře a mají vynikající výsledky.
Předávání pokojů bývá každoročním vyvrcholením sezóny, neboli
zlatým hřebem zdejšího pobytu. Pověřený pracovník pečlivě
prošmejdí celou buňku, a to by v tom byl čert, aby se nenašlo
něco, na čem by se dalo inkasovat. Nezkušení prváci naletí
téměř na každou ptákovinu. "Tady je otlučený dřez!" "To máme
zapsané! Tady, otlučený dřez." "No dobrá, co by tak ještě... á
tady, odřený stůl!" "Taky máme!" "A co fleky na zdi? Ty nemáte
zapsaný!" "Ale ty jsme přece nemohli udělat, to vzniklo při
malování!" "Já vám to věřím, ale nemáte to zapsaný. Celá
místnost stojí vymalovat 350 korun, zeď... kolik máte?" "Málo!"
 "Máte 150?" "Jenom stovku!" "Tak za sto!" A nezkušený prvák
vydražil stejnou zeď, za kterou se platilo i před rokem,
dvěma... atd. Kdežto kolega Smejkal ví, co napsat: "Fleky na
zdi!" "Počkejte, jaký fleky?" "No tady všechny! Já to psal
preventivně!" "Jo tak preventivně! Ale támhleten flek tady
určitě nebyl!" "Ale byl, já jsem ho teď neviděl!" a i kolega
Smejkal má problémy.
Studenti se do svých pokojů dopravují většinou výtahy. Pro 
dvacet čtyři pokojů mají k dispozici čtyři výtahy rozmístěné po
patře tak, aby se nedaly přivolat všechny najednou. Ale
skutečnost je jiná. Student zamkne pokoj, oběhne celé patro, 
pro jistotu namačká všechna tlačítka a systematicky výtahy 
obíhá. Takto to udělá každý. Cesta výtahem je ještě náročnější.
Výtah jen popojíždí a stále zavírá a otvírá dveře. Takže
sklerotický matfyzák půlku svého studia stráví ve výtahu. Mezi
nimi má zvláštní postavení tzv. rychlovýtah. Ten staví jen v
patrech od desítky nahoru, ale poněkud zvláštním způsobem.
Občas se stane, že když vystupuje první, zarazí se ve dveřích s
výrazem, jako by nastoupil do špatného vlaku, odplivne si,
utrousí: "Zase přejel!" a zhnusen zamíří ke schodišti. Ostatní
osazenstvo výtahu se vykloní ven, poulí oči na číslo podlaží a
s odporem odfrkává. Pak se ozve souběžné dutě znějící pleskání,
to jak se všichni v těsném sledu za sebou u hodí do čela. Potom
se nahrnou k tlačítkům a během několika sekund svítí celý
sloupec. Do toho a do zvuku zavírajících se dveří vykřikne ten,
co chtěl jet jen o patro výš: "Počkejte, já jsem měl
vystoupit!" Ale ne vždycky výtahy jezdí. Málokdy se stane, že
jezdí všechny. Kdežto opačný stav je poměrně častý. Už jenom
pomyšlení na takovou situaci nahání hrůzu a kdo ví, co ještě.
To se pak jindy osiřelá schodiště stávají hlavní dopravní
tepnou dvacetipatrové budovy. Severní schodiště bývá zpravidla
určeno na sestup. Tam vládne optimistická nálada. Sestupující
ještě nevědí, že se budou stejnou cestou zanedlouho vracet pro
tramvajenku, pak pro sešit a k polednímu ještě pro lístek na
oběd. Zato uživatelé jižního schodiště to už vědí, těžce
oddychují a není jim příliš do řeči. Další oblastí matfyzáckého
života je telefonování. Každý matfyzák pozná telefon a umí ho
používat. Po každé přednášce se vytvoří před přístrojem
obrovská fronta a všichni si chtějí, nadrženi dlouhou
abstinencí, vychutnat slasti této nádherné činnosti, která je
skoro všude dostupná a jen za korunu. Ve frontě si navzájem
vyměňují zkušenosti ze svých hovorů a krátí si tak dlouhou
chvíli. Taková fronta by mohla leckoho odradit, ale postupuje
celkem rychle. Nejen proto, že někteří stojící, kteří si
nedostatečně opakovali účel stání, zapomenou, co tu chtěli, a
odcházejí, ale studenti si často chodí jen ohmatat sluchátko
nebo si zatočit číselníkem a pak nadšeni poslouchají, jak vrčí.
Častěji se odváží i sluchátko sejmout, plni napětí si ho
opatrně přiloží k uchu a potom s blaženým úsměvem dychtivě
naslouchají přerušovanému tónu. To však jsou jen ti, kteří už
protelefonovali své měsíční kapesné. Existují i takoví
náruživci, kteří se vzdávají i jídla v menze ve prospěch
telefonování. Kolejáci celé hodiny prosedí u telefonu a 
navzájem se obšťastňují hovory. Telefony jsou nevhodně umístěny
v úzké chodbě k záchodu vedle umyvadla, takže všichni čtyři
obyvatelé buňky se tísní kolem, navzájem si berou sluchátko a
plácají se přes ruce. Někdy vytáčejí čísla nazdařbůh a plni
očekávání se snaží co nejvíce zaslechnout z druhého konce.
Červeně mají označena v telefonním seznamu čísla kolejní rady,
vrátnice, menzy a pokojů studentů pedagogiky, kteří jsou
přízemní lidé, nesnáší telefonování, sprostě nadávají a tudíž
vytáčení těchto čísel jen kazí náladu. Zato zavolat na
matfyzácký pokoj je požitek. Volaný nechá přístroj chvíli
vyzvánět, aby ve volajícím vystupňoval napětí, pak pomalu
sluchátko zvedne a přívětivým hlasem praví: "Haló?" Na to
volající čeká. Už nevydrží napětí, rychle si přehodí sluchátko
ke druhému uchu, nedoslýchaví zastrčí naslouchátko do druhého 
ucha, a nervózně si několikrát poposadí brýle; studenti bez
brýlí aspoň nervózně zaťukají slepeckou holí. A pozdrav
opětuje: "Haló!" Následuje krátká pauza, kdy volající i volaný
prožívají navázaný kontakt. Pak svorně zafuní a oba s
uspokojením sluchátko položí. Dříve býval telefon i v každém
výtahu. To studenti neztráceli čas a telefonovali i cestou
výtahem. Většinou první telefonoval a ostatní oddaně
naslouchali. Mnohdy byl hovor tak napínavý, že telefonující
odmítal vystoupit, zastavil výtah a pokračoval v hovoru. Takže
výtahové telefony podléhaly značnému opotřebení. Prohmatané
sluchátko, utočený číselník... No prostě závada na závadu.
Jenomže studenti pak odmítali výtahy s nefungujícími telefony
jezdit, opovržlivě obcházeli prázdný výtah a s touhou v očích
hleděli k přecpaným výtahům s telefony v neustálém chodu.
Jediná místnost, kde matfyzák netrpí netrpělivostí a stihomamem 
je počítačová laboratoř. Ba naopak, najít zde volné místo je 
umění. Většinou tu však ani nebývá fronta, protože tento fakt
je všeobecně znám. Když někdo přijde, plaše se rozhlédne a
náhle vzkřikne: "Nebude někdo končit?" Naivně čeká, že někdo
vyskočí a pustí ho na své místo, protože tu seděl už moc
dlouho; všichni ho akorát stihnou výsměšnými pohledy, a tak
nejdříve projde kolem počítačů a snaží se poznat známé tváře.
Ale i to není zas tak jednoduché, protože mnozí už tu sedí
několik dní a stále se nemají k odchodu. Pozdraví se tedy aspoň
s Tydlitatem, pochválí Žídkovi plnovous, zeptá se Kobylky na
zdraví, ale to už neměl dělat, protože Kobylka ho nyní nepustí,
dokud mu dopodrobna nevylíčí, co všechno za dobu své dnešní
přítomnosti stihl vykonat. Proti své vůli se dotyčný dozví, 
kolikrát Kobylka zablokoval počítačovou síť, jak se mu to 
pokaždé povedlo a aby o nic nepřišel, že mu to ukáže. Dotyčný se
 brání, že to není třeba. Kobylka po delším přemlouvání upouští
od tohoto záměru a náhradou nabízí lepší zábavu: v nekonečném
cyklu Žídkovi posílat sítí neslušné zprávy. To dotyčného úplně
odradí, znovu se pozdraví s Tydlitatem a odchází.


Oddělení zmatků:

Tržní ekonomika hýbe světem. Kdo nevykáže nějakou činnost, bude 
po zásluze nahrazen, a tak chudáci proděkani, vedoucí kateder,
vyučující, studijní rady chrlí měsíc co měsíc nové předpisy, 
seznamy přednášek, studijní řády. Jen studenti, ti nechrlí nic,
ti naopak toto všechno mají postřehnout a řídit se tím. 
Pravidelně dochází na studijní oddělení, kde se všechny tyto
prameny kříží a mají zde být uvedeny v soulad. Ale na studijním
oddělení to vypadá jak v televizním kurzu češtiny. Nejčastější
odpověď je zde totiž "Nevím" a podle výrazu jejich obličejů lze
 tušit, že nelžou a podobné reakce budou i na otázky typu: Kdy
končí semestr, kdo je děkanem a co je náplní vaší práce. V
nevědění je celé studijní oddělení vzácně sehrané. Každý
přispívá svou troškou do mlýna, ale bohužel, neví čím, takže v
celkovém souhrnu neví nikdo nic. Průměrný matfyzák je z toho
přinejmenším zmaten. Při odchodu popřeje dobrou chuť a místo ke
schodišti zamíří do knihovny, kam si jde vypůjčit index. Občas
přeci jenom prozradí část studijních plánů, ovšem s takovým
zpožděním, že už stejně neplatí. Tak vznikají mezi studenty
fámy. Studenti vykonávají náhodně nesmyslné akce s odůvodněním,
že se to má. Jako příklad poslouží povinnost zapsat si všechny
přednášky, které navštěvuji. Na to studijní oddělení vymyslelo 
rafinovaný protitah, tentokrát podepsaný děkanem: povinnost ze
všeho zapsaného složit zkoušku a za nesplnění vypsalo vysoké
penále. Výdobytek, jímž se honosí MFF, je tzv. zkušební zpráva,
kterou na jiných fakultách nenajdete. To je papír, který
dubluje index. Všechno, co se píše do indexu, patří i do
zkušební zprávy, takže při rozdávání zápočtů se cvičící téměř
upíše k smrti. A má ještě jednu výhodu - velice rád se zapomíná
při různých příležitostech doma. Takže pro zápočet a pro známku
chodí průměrný matfyzák 2x až 3x. Mysleli jsme, že je to
následek totality, ale od revoluce vyplňujeme teď zkušební
zprávy dvě: jednu si na studijním rovnou nechají, prý kvůli
počítači. Další speciální institucí, která se stará o blaho
studentů, je rozvrhová komise. Z její dílničky vychází každý
semestr tzv. rozvrh hodin. Práci mají opravdu těžkou. Musí
vyhovět všem požadavkům rozmazlených studentů a zvrhlých
pedagogů - např: Vopěnka může přednášet jen odpoledne, protože
dopoledne spí. Grygarová musí mít přednášky až po deváté
hodině, protože denně dojíždí autobusem a nemůže přece vstávat
dřív jak v půl sedmé! Kryl naproti tomu neodjíždí vůbec, takže
spolehlivě zaplní díry v pátečním odpoledni. Beran může
přednášet jen v učebnách s velkou tabulí, Nešetřil zas jen ve
velkých učebnách, aby jeho fanoušci nemuseli stát na schodech. 
Naopak Vlachovi stačí kabinet po marxistech. U Pavelky je
jedno, kde přednáší, není slyšet nikde. Tato a spousta jiných
omezení dělají práci rozvrhové komise velmi těžkou. (Za jiná
omezení bych uvedl jedno obzvláště svazující, že v jedné učebně
nemohou probíhat dvě přednášky současně!) Ale rozvrhová komise
je z matfyzu, takže ví, jak na to. Vychází ze základního
předpokladu, že se život s nikým nemazlí. A podle toho vypadají
i výsledky její činnosti. přednášky doporučené pro jeden
semestr se konají buď za sebou v různých budovách po Praze,
nebo dokonce v tutéž dobu. Není výjimkou, že každou hodinu v 
jiné učebně. Cvičení se konají ve stejnou dobu jako přednáška k
nim a mnohdy i se stejným vyučujícím. Nicméně tento systém má i
světlé stránky. Šetří studentům čas a nakonec vyhovuje 
matfyzáckému způsobu života. Usnadňuje práci při vybírání
přednášek.
Jsou možné dva přístupy:
1) student si vybere jednu učebnu a tu vystuduje.
 Výhody: při počtu čtyřech učeben studium trvá čtyři roky.
2) student si vybere jednoho pedagoga a toho vystuduje. Pozn.:
tato možnost vychází z předpokladu, že jeden vyučující nebude i
nadále zařazován na více přednášek současně.
Jak vidno, matfyzáci nemají právě na růžích ustláno. Na druhou
stranu i osoby s podstatně těžšími vadami se s úspěchem
zařazují do naší společnosti. Přejme tedy matfyzákům úspěšné
proplutí všemi úskalími, aby se i oni jednou stali normálními,
s odpuštěním, lidmi.

[ Previous | BACK ]